Blog

Pokud dojde ke sporu a řízení týkajícího se dítěte, je třeba se zabývat i názorem dítěte. S ohledem na vývoj posledních let, zejména judikaturu Ústavního soudu k této problematice, již není pochyb o tom, že dítěti musí být zásadně umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci. Tento článek má za cíl podívat se na některé aspekty týkající se zjišťování názoru dítěte a k provádění jeho výslechu.

Úvodem bych shrnula podstatné podmínky pro zjišťování názoru dítěte v soudním řízení. Je nutné, aby dítě bylo schopno formulovat svůj názor. Dle ustanovení § 867 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.)se o dítěti starším dvanácti let má za to, že je schopno přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a tento názor sdělit. Tady je však nutno zdůraznit, že toto ustanovení v žádném případě nevylučuje mladší děti z možnosti svůj názor sdělit. V praxi se se často opakovaně setkávala s názorem, že je třeba vyčkat dvanáctého roku dítěte, aby toto mohlo sdělit soudu svůj názor na věc. Tento závěr však ze zákona v žádném případě nevyplývá. I dítě mladší dvanácti let má právo se vyjádřit k věci, která se ho týká. K tomuto se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud, který zdůraznil, že i např. dítě šestileté je schopno se k věci vyjadřovat.

Pokud je tedy dítě schopno přijmout informaci o věci, která se ho týká, vytvořit si na ni vlastní názor a tento názor sdělit, je třeba jeho názor v předmětném řízení zjišťovat. Ústavní soud deklaroval nutnost zjišťovat názor dítěte nejen v řízení o věci samé, ale i v řízení o vydání předběžného opatření.

K posouzení nutnosti provádět výslech dítěte je na místě připomenout důležitý závěr Ústavního soudu: „ačkoli je výslech dítěte před soudem mnohdy důležitou součástí zjišťování podkladů pro spravedlivé rozhodnutí a je i právem dítěte, nemůže a nesmí představovat absolutní povinnost, ale naopak musí být předmětem pečlivého posouzení, v závislosti na požadavcích, spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě.“ Je tedy vždy třeba posuzovat otázku výslechu po zohlednění okolností každého případu a nepřistupovat k právu dítěte na slyšení dogmaticky, vždy a za každých okolností.

Názor dítěte může soud zjišťovat i jinou formou, než přímým výslechem dítěte u soudu, a to prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tento způsob zjišťování názoru dítěte by však měl nastupovat pouze ve výjimečných případech, v žádném případě by se nemělo jednat o pravidlo. Postup soudců, kteří se výslechů dětí spíše vyhýbají a v převážné většině spoléhají na zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí, je tak nutno odmítnout, neboť tím nezřídka dochází k porušení práv dítěte.

Výslech dítěte má sloužit k realizaci jeho práv a je tedy nutno jeho výslech odlišit od výslechu rodičů. V případě řízení ve věcech péče o nezletilé může soud nařídit výslech účastníků, je-li toho dle soudu třeba ke zjištění skutkového stavu; souhlas daného účastníka se v takovém případě nevyžaduje. V návaznosti na to jsou pak účastníci povinni se dostavit k výslechu a při něm vypovídat pravdu a nic nezamlčovat.

Na dítě se dle mého názoru tato povinnost v plném rozsahu nevztahuje. Je logické, že v případě předvolání je dítě povinno se dostavit. Nicméně již nelze aplikovat na dítě ustanovení o povinnosti vypovídat a nic nezamlčovat. Jak opakovaně konstatoval Ústavní soud, právo dítěte vyjádřit svůj názor je jen právem, a nikoliv povinností. O této skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevyjádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. Uvedené právo totiž zahrnuje také právo mlčet, nevyjadřovat se.

Soud má možnost provést výslech dítěte bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor. Tohoto práva soudci využívají pravidelně a obvykle probíhá výslech dítěte pouze za přítomnosti opatrovníka, bez účasti rodičů i jejich právních zástupců. Mezi soudy je rozdílná praxe týkající se místa, kde se výslech dítěte provádí. Někteří soudci provádí výslech dítěte přímo v jednací síni, obvyklejší je nyní výslech dítěte v rámci jednání, avšak mimo jednací síň. Některé soudy mají speciální místnosti určené pro výslechy dětí, na jiných soudech k tomu soudce použije svou kanceláři, či jinou vhodnou místnost na soudě. 

Výslech dítěte lze provést i mimo jednání, tuto možnost vyslechnout dítě mimo jednání potvrdil i Ústavní soud, který uvedl, že není nezbytné, aby k provedení výslechu došlo v průběhu jednání a že výběrem vhodné formy může být zmírněn negativní dopad takovéhoto slyšení na psychiku dítěte.Před započetím výslechu dítěte by měl soud dítě v dostatečném rozsahu informovat. Poučení by mělo zahrnovat informace o soudním řízení, tedy čeho se řízení týká, a informace, které umožní dítěti si učinit na věc vlastní názor. Při výslechu dítěte se zjišťují jeho názory a přání, které se vztahují či týkají předmětné věci. Soud by měl rovněž vzít v potaz i okolnosti, které mu dítě při výslechu sdělí a které mohou být významné pro rozhodování ve věci. Nicméně by výslech dítěte neměl být používán pro zkoumání dalších skutečností, které by sice bylo vhodné znát pro rozhodování, ale jejichž zjišťování by mohlo dítě zbytečně zatížit.

Názor dítěte a jeho přání je jedním z podkladů rozhodnutí, přičemž k jeho názoru soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti. Názoru dítěte by tedy soud měl věnovat patřičnou pozornost, je jedním ze zásadních kritérií při rozhodování ve věcech dětí. Dle přelomového nálezu Ústavního soudu ze dne 22.10.2019, sp.zn. IV. ÚS 1002/2019: „Nepřihlédne-li obecný soud k právu dítěte podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení, nedostojí požadavku posouzení jeho nejlepšího zájmu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čím rovněž poruší právo jednoho z rodičů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“