Blog

Právo na kontakt s rodičem je třeba chránit a umožnit dítěti, aby se mohlo samostatně o jeho realizace rozhodnout, a to s ohledem na jeho rozumovou a volní vyspělost. Pokud dítě odmítá kontakt s rodičem, měly by příslušné rogány vždy situaci náležitě posoudit, zjistit skutečné příčiny, přičemž by měly přání a pocity dítěte zohlednit.

Jejich nerespektování totiž téměř vždy vede k psychickému diskomfortu dítěte. Případy, kdy jsou děti nuceny ke styku s rodičem, nebo dokonce svěřeny do péče odmítanému rodiči, bohužel nejsou v současnosti v soudní praxi ničím ojedinělým. Velmi čato se s nimi setkávám v rodinách dotčených domácím násilím. I přes pozitivní zákonnou úpravu bývá násilné jednání jednoho z rodičů bagatelizováno a není k němu přihlíženo jako k oprávněnému důvodu, pro který dítě kontakt odmítá. Dítě je pak nuceno k opakovaným setkáváním s původcem jeho traumatu, byť tyto kontakty vedou k další retraumatizaci dítěte, nárůstu jeho obtíží a problémů. Je vždy třeba respektovat osobnostní uzpůsobení dítěte, jeho věk a individualitu. Zejména u dětí útlého věku se setkávám s tím, že je devalvováno mateřství a zcela přirozená vazba dítěte na matku, byť i Ústavní soud deklaroval, že se jedná o jednu z nejdůležitějších vazeb v životě lidského jedince. V některých případech, kdy dítě sice oprávněné odmítá kontakt s rodičem, mohou současně existovat i objektivní důvody k tomu, aby se soud pokusil kontakt s rodičem navázat, případně tam, kde v minulosti existoval, jej obnovit, a pokud dítě rodiče i přes pomoc odborníků tento kontakt odmítá, tuto formu styku dítěte s rodičem ukončit. Jen tehdy dostane dítě prostor své stanovisko přehodnotit, zatímco nucení dítěte proti jeho vůli je téměr vždy kontraproduktivní. Ostatně v odůvodněných případech, je-li kontakt s druhým rodičem vhodně podporován, mohou být zvoleny tzv. distanční kontakty formou telefonních hovorů, e-mailů či po Skypu. Vždy však platí, že v případech úvah o kontaktech násilného rodiče s dítetem je posttraumatická porucha jasnou kontraindikací s tím, že k retraumatizaci může dojít nejen v případě osobního, ale i distančního kontaktu. Veřejností otřáslo i několik medializovaných případů, kdy došlo z důvodu odmítání druhého rodiče k umístění dítěte do zdravotnického zařízení. Vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí je nepřípustné, dítě nelze trestat za situaci, která je důsledkem psychopatologie jeho rodiče/rodičů.

Spory rodičů, případně jiných osob odpovědných za výchovu dítěte, jsou často spory zdlouhavé a ve svých důsledcích traumatizující zejména pro děti. Děti bývají vystaveny tlaku, který zcela zasahuje do jejich soukromí, jsou nuceny docházet, mnohdy dlouhodobě a intenzivně, na odborná pracoviště, ať již za účelem asistovaných kontaktů s odmítaným rodičem, či na nařízené terapie, jsou opakovaně nuceny podrobovat se znaleckým vyšetřením. Děti jsou, stejně jako rodiče, rovněž nositeli subjektivních práv, bytostmi s vlastní důstojností a s vlastním právem na rozvoj osobnosti, i z toho důvodu je třeba jejich přání a pocity respektovat.